Dušičky. Každý se k nim stavíme nějak. Někdo je odmítá, někdo je prožívá, ale většina lidí s láskou vzpomene na své bližní a zapálí jim svíčku. Každý máme své důvody a své prožitky, nechci to posuzovat, můžu mluvit jen o tom svém. V posledních letech mám pocit, že je na Dušičky taková jiná energie a atmosféra. Že se líp řeší to nevyřešené mezi námi a našimi blízkými, kteří už přešli na druhý břeh – „domů“. Letos jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži. Byla to síla.
Před dvěma lety mi umřela babička. Byla živel. Obrovská energie, kterou využívala až do konce života. Byla velice činorodá, pracovitá, hravá, měla ráda společnost, ráda se bavila. Její odchod byl náhlý a všechny nás zasáhl. Tenkrát jsem hodně a dlouho plakala, ale nějak se mi nepodařilo si opravdu prožít smutek a ji pustit. Známe to všichni. Místo toho, abychom opravdově prožili emoce, nastoupí mozek a ten nám říká ty „rozumné argumenty“ typu – měla věk, prožila život plně, odešla způsobem, jakým si vždycky přála…. No a co? Já jsem smutná a pokud si to potřebuju prožít, měla bych to udělat, ale tenkrát se to nepovedlo.
Letos, ráno na Dušičky jsem si šla zaběhat. Jiná trasa než obvykle, běžela jsem do míst, kde babička kdysi žila a pracovala a kde jsme žili, když jsem byla hodně malá. Mám to tam ráda, mám tam zvláštní pocit, jako bych se vrátila do dětství. Jak tak běžím, honí se mi hlavou myšlenky, myslím na babičku a říkám si „babi, kdybych tě tak mohla ještě jednou potkat“.
Běžím, běžím a najednou – kde se vzala, tu se vzala – stařičká paní, tlačí před sebou kárku s bedýnkama a dává se se mnou do řeči. Vypráví mi kam jde, proč tam jde….zírám na ni jako na zjevení, protože z ní srší ta živelnost mojí babičky, je to jako bych ji potkala. Popřála jsem jí všechno dobré a pozorovala, jak i s kárkou mizí mezi jablečnými sady. A pak to přišlo – propukla jsem v obrovský pláč, ale takový, jaký jsem dlouho nezažila – bez myšlenek, jen čistá emoce, směsice obrovského smutku, ale zároveň neskutečného štěstí. Konečně jsem ji pustila. Sbohem babi.
Co z toho pro mě plyne?
Že mám dávat průchod svým emocím a nic v sobě nedusit a nevymýšlet si „rozumné“ důvody proč se věci dějí.
Že když v sobě něco vyřešeného nemám a rozhodnu se s tím něco dělat, Vesmír to zařídí a věci, lidé a události se poskládají tak, abych to vyřešit mohla.
Že když problém vyřeším, shodím obrovský balvan nejen ze své duše, ale i ze svého těla a ono začne tak nějak lépe fungovat.
Takže milí přátelé, nedusme v sobě emoce, starosti ani radosti. Všechno ven a bude nám hej
Děkuju, děkuju, děkuju. 
